Ekologie karase obecného
Výskyt karase obecného je vázán na stojaté a mírně tekoucí vody s bahnitým dnem a hustou vegetací. Jeho původním stanovištěm jsou záplavová území dolních toků řek. Přirozeně se nejčastěji vyskytuje se slunkou obecnou (Leucaspius delineatus), piskořem pruhovaným (Misgurnus fossilis), perlínem ostrobřichým (Scardinius erythrophthalmus) či línem obecným (Tinca tinca), ale i s dalšími druhy ryb.
V příznivém prostředí bez rozsáhlých období bez kyslíku, kde se vyskytuje více druhů v rybím společenstvu, bývá zastoupen pouze malým množstvím velkých jedinců. Naopak ve vodách, kde dochází k vyčerpání kyslíku, je karas obecný často jediným přítomným druhem, vytváří velmi početné populace s dominancí jedinců do 10 cm délky. Tito jedinci mají v poměru k tělu velkou hlavu a jsou nízkohřbetí. Ve starší literatuře je tato forma nazývána jako bahenní (forma Carassius carassius f. humilis). Hustota těchto populací může dosáhnout i více než 320 kg. ha-1. Tyto formy mezi sebou volně přecházejí v závislosti na prostředí, v němž se vyskytují.
Karas obecný není příliš konkurenceschopný a na lokalitách s velkým množstvím predátorů a ostatních konkurenčních druhů ryb nebývá příliš hojný. Přesto si vyvinul několik adaptací, jak se predaci a konkurenci bránit. První strategií je adaptace na prostředí, ve kterém dravci nejsou schopni existovat. Jako jedna z mála ryb je schopen přežívat v malých, sezónně anoxických (bezkyslíkatých) rybníčcích. Nízké koncentrace kyslíku snáší díky procesu zvanému anaerobní glykolýza, kdy organismus získává energii z glykogenu bez přístupu kyslíku. Pomáhá mu přežít zejména v severních oblastech, ve kterých jsou jeho habitaty pokryté ledem i několik měsíců. Takováto prostředí umí zvládnout pouze pár druhů ryb (například piskoř pruhovaný) a některé druhy vodních želv. Dravé ryby období bez kyslíku nepřežijí, a proto i v případě, že se do tůně dostanou se záplavovou vodou, neudrží se trvale. Predační tlak v těchto lokalitách tak představují pouze dravci nerybí, např. ledňáčci nebo volavky.
Druhou adaptací proti dravcům je vytvoření vysoké formy těla. Pokud se karas obecný vyskytuje na lokalitě s přítomností dravých druhů ryb, vytvoří jako obranu před napadnutím vysokou formu těla a jeho populace se skládají z malého množství velkých jedinců (1–25 jedinců/ha). Tato forma je díky vysokému tělu nedostupnou potravou pro většinu velikostí dravých druhů ryb. Navíc je schopna při setkání s dravcem, například štikou, dosáhnout vysoké únikové rychlosti.
Jak karas pozná, že je na lokalitě dravec?
V prostředí zarostlém vodními rostlinami nebo v prostředí s nízkou průhledností musí ryby zapojit i jiné smysly než jen zrak či informace z postranní čáry. V těchto situacích ryby hojně využívají čichu. Vyvinuly se u nich speciální adaptace pro včasné varování před blížícím se nebezpečím.
Pokud štika zaútočí na hejno karasů a jednoho z nich uloví, do okolí se z jeho rány rozptyluje varovný signál. Takovému místu se zbývající ryby vyhýbají. Když už se ryby do nebezpečného prostoru dostanou, udržují mezi sebou menší rozestupy a pohybují se obezřetněji, čímž zvyšují pravděpodobnost úniku.
Vysokotělé formy karasů bylo docíleno i experimentálně v laboratorních chovech, kdy do akvárií výzkumníci přidávali látky z rybí kůže a sledovali, jak na jejich přítomnost ryby zareagují. Samotná přítomnost látek spustila morfologickou přeměnu těla, zatímco u kontrolní skupiny držené na stejné potravě a množství se adaptace neprojevila.
Druhotné habitaty
Karas obecný našel svůj druhý domov v rybnících a různých druhotných vodních plochách. Avšak v rybničním prostředí karas obecný při konkurenci o potravu obtížně soupeří s rychleji rostoucími kapry. Ztratil totiž jednu ze svých hlavních výhod, vysokou odolnost vůči stresovým faktorům prostředí, která nemůže být v obhospodařovaném rybničním prostředí uplatněna. Navíc je karas obecný v obhospodařovaných rybnících, kde je obvyklá doprovodná obsádka dravých ryb, vystaven vyššímu predačnímu tlaku, na který je náchylnější než většina ostatních podobných všežravých druhů. Kvůli změně klimatu též ubývá period s dlouhou pokrývkou ledu a sněhu, které by napomohly odstranit jeho konkurenty.
Potravní a rozmnožovací nároky
Karas obecný je všežravá ryba. Jedná se o tzv. bentofága, tedy druh živící se zejména drobnými bezobratlými živočichy ze dna. Preferuje měkkýše, larvy pakomárů a další živočichy žijící u dna. Značnou část potravy však může tvořit i zooplankton. Řasy a vodní rostliny využívá jako potravu minimálně, neboť je neumí efektivně trávit.
Karas obecný je fytofilní druh vytírající se na vodní rostliny. Výtěr probíhá ve třech až pěti dávkách během jednoho výtěrového období, tzv. porcovým výtěrem. Přirozeně se vytírá v období května až června s optimální teplotou vody pohybující se mezi 18 °C a 22 °C. Pohlavně dospívá ve věku 2 až 3 let. Poměr samic a samců je v populaci vyrovnaný. Obě pohlaví se poprvé třou obvykle ve druhém roce života. Velké jikernačky mají až 300 tisíc jiker. Růst je poměrně pomalý, vysoce ovlivňovaný životním prostředím a hustotou populace. Dožívá se 8 a více let.
Fylogeografie karase obecného aneb šíření po době ledové
V Evropě genetické analýzy identifikovaly dvě linie karase obecného. Jedna linie (severská) je rozšířená v severní a východní Evropě. V České republice k této linii patří povodí Labe a Odry. Druhá linie (Dunajská) se v celé Evropě vyskytuje pouze v povodí Dunaje. To naznačuje, že mezi liniemi v jejich geografických oblastech zůstávala dlouhotrvající bariéra Odhaduje se, že tyto dvě linie byly od sebe izolovány po dobu 2,15 mil. let, což odpovídá zhruba začátku pleistocénu. Ačkoliv bylo povodí Dunaje v době poledové důležitým zdrojem pro opětovné šíření sladkovodních ryb do severní Evropy, což platí například pro vranku obecnou (Cottus gobio), okouna říčního (Perca fluviatilis), mihuli potoční (Lampetra planeri), lipana podhorního (Thymallus thymallus), parmu obecnou (Barbus barbus) či plotici obecnou (Rutilus rutilus), neplatí tento předpoklad pro karase obecného. Důvodem může být, že výše uvedené druhy se vyskytují na lotických (proudivých) stanovištích, a tak je většina z nich schopna se relativně snadno šířit. Naproti tomu karas obecný má omezenější potenciál šíření, protože preferuje lentické (stojaté) vody, izolované tůně a malá jezera. Tato rozdílná charakteristika zřejmě omezila schopnost karase rozšířit se v horním povodí Dunaje (v ČR je tato oblast ohraničena linií Český les, Šumava, Novohradské hory, Českomoravská vysočina, Kralický sněžník, Oderské vrchy, Jeseníky a Moravskoslezské Beskydy). Tato oblast mohla působit jako bariéra pro šíření dunajské linie karase obecného na severozápad (na území ČR do Čech, části severní Moravy a Slezska).
V současné době ukazují výsledky našich analýz pomíchanost jednotlivých linií (tedy severní a dunajské) v některých oblastech nebo přítomnost dunajské linie karasů i v labském povodí. Jedná se o důležitou informaci o struktuře populací na území ČR, která hraje důležitou roli v ochraně karasů a je třeba respektovat hranice jejich původního rozšíření při snaze o opětovnou repatriaci druhu.
Kde zjistím víc?
Invazní druhy a kompetice:
Články Ondry Dočkala:
Tapkir, S., Boukal, D., Kalous, L., Bartoň, D., Souza, A.T., Kolar, V., Soukalová, K., Duchet, C., Gottwald, M., Šmejkal, M., 2022. Invasive gibel carp (Carassius gibelio) outperforms threatened native crucian carp (Carassius carassius) in growth rate and effectiveness of resource use: field and experimental evidence. Aquat Conserv 32 (12), 1901–1912.
https://doi.org/10.1002/aqc.3894
Tapkir, S., Thomas, K., Kalous, L. et al., 2023. Invasive gibel carp use vacant space and occupy lower trophic niche compared to endangered native crucian carp. Biol Invasions 25, 2917–2928.
https://doi.org/10.1007/s10530-023-03081-9
Šmejkal, M., Thomas, K., Kořen, V., Kubečka, J., 2024. The 50-year history of anglers’ record catches of genus Carassius: circumstantial evidence of wiping out the native species by invasive conspecific. NeoBiota 92: 111-128.
https://doi.org/10.3897/neobiota.92.121288
Reakce na dravce
Brönmark, C., Miner, J.G., 1992. Predator-induced phenotypical change in body morphology in crucian carp. Science (1586) 258, 1348–1350.
https://doi.org/10.1126/science.258.5086.1348
Bronmark, C., Paszkowski, C.A., Tonn, W.M., Hargeby, A., 1995. Predation as a determinant of size structure in populations of crucian carp (Carassius carassius) and tench (Tinca tinca). Text. Ecol Freshw Fish 4, 85–92.
https://doi.org/10.1111/j.1600-0633.1995.tb00121.x
Domenici, P., Turesson, H., Brodersen, J., Brönmark, C., 2008. Predator-induced morphology enhances escape locomotion in crucian carp. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences 275 (1631), 195–201.
https://doi.org/10.1098/rspb.2007.1088
Křížení
Článek Lukáše Kalouse o historii ryb rodu karas:
https://ziva.avcr.cz/files/ziva/pdf/karas-stribrity-a-jeho-pribuzni.pdf
Papoušek, I., Vetešník, L., Halačka, K., Lusková, V., Humpl, M., Mendel, J., 2008. Identification of natural hybrids of gibel carp Carassius auratus gibelio (Bloch) and crucian carp Carassius carassius (L.) from lower Dyje River floodplain (Czech Republic). J Fish Biol 72 (5), 1230–1235.
https://doi.org/10.1111/j.1095-8649.2007.01783.x
Potrava a ekologie karase
Holopainen, I.J., Tonn, W.M., Paszkowski, C.A., 1997. Tales of two fish: The dichotomous biology of crucian carp (Carassius carassius (L.)) in northern Europe. Ann Zool Fennici 34 (1), 1–22.
https://www.jstor.org/stable/23735426
Ochrana karase
Článek Ondry Dočkala:
Stránky Zdeňka Suchého o ochraně karase obecného.
Webové stránky Petera Rolfa o ochraně karasů obecných v Anglii:
Zajímavá kniha Petera Rolfa – Crock of Gold: Seeking the Crucian Carp, v níž s nadšením popisuje své zkušenosti s rozšiřováním karasů obecných a jejich ochranou v Anglii. Copp, G.H., Sayer, C.D., 2020. Demonstrating the practical impact of publications in Aquatic Conservation – The case of crucian carp (Carassius carassius) in the East of England. Aquat Conserv 30 (9), 1753–1757.
