Příčiny úbytku karase obecného jsou v zásadě tři: narovnání řek a vyrovnání ročních výkyvů v jejich průtocích, intenzifikace hospodaření na návesních rybnících a invazní druhy ryb.
Prvním ohrožením je úbytek jeho biotopů způsobený úpravami toků. V důsledku regulací řek (jejich napřimování a zpevňování břehů) začaly zanikat typické lokality jeho výskytu. Z krajiny začala mizet slepá ramena a tůně v záplavovém území řek. A to kvůli tomu, že stará ramena postupně zanikala, ale nová nevznikala – regulace řek a jejich průtoků přehradami tuto možnost vyloučila (regulované koryto je stabilní, žádné odstavené meandry v krajině již nevznikají). Tyto změny probíhaly velmi intenzivně již od středověku. Další zásahy, jako je vysušování mokřadů a zavážení „neproduktivních“ malých vodních ploch kvůli zemědělské činnosti, jeho další pokles ještě podpořily.
Další příčinu ohrožení představuje invazní karas stříbřitý, který karase obecného konkurenčně vytlačuje. Problémem je také možné vzájemné křížení mezi karasem obecným a invazním karasem stříbřitým a s ostatními druhy nepůvodních karasů, ačkoliv to se dle našich průzkumů nejeví tolik problematické. Méně běžné je pak křížení mezi karasem obecným a kaprem obecným, tito kříženci, označovaní jako kaprokarasi, jsou ale dále neplodní.
Invazní druhy
Invazní druhy jsou nepůvodní druhy zavlečené do nového biotopu člověkem ať už úmyslně nebo náhodně. Představují jednu z největších příčin ohrožení sladkovodních ekosystémů celého světa. Představují riziko pro vodní rostliny, bezobratlé živočichy, obojživelníky i jiné druhy ryb. Konkurenčně vytlačují původní druhy a mohou přenášet onemocnění.
Invazní druhy se dostávají do nových biotopů společně s transportem komerčně a rybářsky atraktivních druhů ryb, spolu s nástražními rybami či jako nástražní ryby samotné, s okrasnými rostlinami a okrasnými rybami. Problémem je také vypouštění ze zahradních jezírek či úniky z akvakultur.
Karase obecného ohrožuje na našem území především karas stříbřitý, karas zlatý a střevlička východní. Také nový invazní druh ČR, hlavačkovec Glenův, je schopný karase obecného z jeho lokalit zcela vytlačit.
Invazní druhy ryb v ČR, které se překrývají svými nároky na prostředí s karasem obecným:
- Karas stříbřitý (Carassius gibelio)
- Karas zlatý (Carassius auratus)
- Karas ginbuna (Carassius langsdorfii)
- Střevlička východní (Pseudorasbora parva)
- Hlavačkovec Glenův (Perccottus glenii)
- Sumeček černý a americký (Ameiurus melas a A. nebulosus)
- Slunečnice pestrá (Lepomis gibbosus)
Karas stříbřitý (Carassius gibelio)
Karas stříbřitý obývá různé typy mělčích stojatých vod a dolních toků řek. Preferuje bohatou vegetaci a je velmi tolerantní vůči nízkému obsahu kyslíku a znečištění. V současnosti je rozšířen na velmi rozsáhlém území od západní Evropy až po dálný východ. Na rozdíl od karase obecného zahrnuje jeho areál rozšíření i střední oblasti Asie přes Mongolsko až po Čínu.
V závislosti na prostředí má karas stříbřitý hnědý, modrý nebo tmavošedý hřbet; boky stříbřité nebo zlatavé se světlým břichem. Může být i celý světlý se stříbřitým leskem. Šupiny bývají tmavě lemovány, hřbetní a ocasní ploutve jsou tmavě šedé, párové ploutve světlejší.
Karas stříbřitý je považován za jeden z nejúspěšnějších invazních druhů ryb sladkovodních ekosystémů Evropy. Má totiž několik vlastností předurčujících ho k tomu být úspěšným kolonizátorem nových území. Prvním je velká reprodukční kapacita, může se vytírat až třikrát za rok, navíc má velmi rychlý růst (až 4x rychlejší než karas obecný). Další z důvodů jeho invazní úspěšnosti je schopnost rozmnožovat se nepohlavně formou gynogeneze. V populaci se pak vůbec nemusí vyskytovat samci a populace je složena pouze ze samic. Díky tomuto typu rozmnožování, vypuštění pouze jediné samice karase stříbřitého, může vyústit v rychlý populační růst.
Karas stříbřitý působí jako silná konkurence karase obecného. Využívá lépe potravní zdroje z okolí a také oproti němu konzumuje více rostlinné složky a detritu.
Karas stříbřitý z malé vodní nádrže, kde vytváří podobně jako karas obecný zakrslou formu. Dle jeho početnosti na lokalitě se maximální velikost jedinců v zakrslých populacích pohybuje obvykle mezi 12 a 20 cm.
Karas zlatý (Carassius auratus)
Karas zlatý je v Evropě znám ve své domestikované formě, která je nazývána „zlatá rybka“ „goldfish“, nebo závojnatka. Nicméně při jejich výtěru vznikají i „nebarevní“ jedinci. Tito jedinci mají stříbrošedé, zlatohnědé až bronzové zbarvení.
Preferuje vegetací zarostlé stojaté vody. Často je v hojných počtech vysazován do okrasných vodních ploch. První zmínky o chovu v zajetí pocházejí již z desátého století občanského letopočtu z Číny. Chov a následně i záměrné šlechtění se masově rozšířilo a stalo se součástí čínské kultury. Později se tato záliba začala šířit do celého světa. Dnes jsou závojnatky či zlaté rybky jedny z nejoblíbenějších akvarijních ryb. Na mnohých místech, kde byl karas zlatý chován jako okrasná ryba, unikl do volné přírody, kde zdomácněl. Kvůli jeho přítomnosti v Evropě si zprvu lidé nevšimli invaze karase stříbřitého během prvních let migrace Dunajem, neboť nebarevná forma karase zlatého je velmi podobná.
Vyskytují se názory, že karas zlatý nepředstavuje pro nově kolonizovaná území takové biologické riziko, jako je tomu v případě karase stříbřitého, nicméně při jeho vyšším počtu též dochází ke zvýšení zákalu prostředí, úbytku vodních rostlin a snížení diverzity bezobratlých živočichů. Přímé ohrožení pro populace karase obecného představuje křížení s karasem zlatým.
Karas ginbuna (Carassius langsdorfii)
Původní je tento druh na japonském souostroví, kde se vyskytuje hojně po celém území. Relativně nedávno byl výskyt ginbuny potvrzen na několika místech v Evropě, například u Českých Budějovic či v povodí Labe. Obývá stojaté vody středních a dolních toků řek, jezera a rybníky. O jeho výskytu a biologii v Evropě jsou zatím jen kusé informace.
Střevlička východní (Pseudorasbora parva)
Střevličky jsou malé ryby o velikosti do cca 10 cm s protáhlým tělem. Typická jsou horní vysunovatelná ústa a tmavý pruh podél postranní čáry u mladých jedinců. Jejich původním areálem výskytu je východní Asie, nyní je rozšířena téměř po celém světě a způsobuje vysoké ekonomické i ekologické ztráty. Střevlička nejčastěji obývá rybníky, kde působí jako potravní konkurent našich původních druhů ryb. Pokud se střevličky na lokalitě přemnoží, mohou ostatním druhům ryb okusovat ploutve a kožní epitel.
Ze zákona (Nařízení EP a Rady EU č. 1143/2014 o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů) je zakázán chov, držení, prodej a transport střevličky východní. Také ji nelze používat jako potravní či nástražní rybu a po případném ulovení se nesmí vracet zpět do vody.
