Víte o místě, kde žije slunka nebo piskoř? Pomozte nám s jejich ochranou!
Každé nové pozorování může pomoci k jejich ochraně.
Slunka obecná – dříve běžná rybka dnes patří mezi kriticky ohrožené druhy
Slunka obecná (Leucaspius delineatus) patří mezi naše původní drobné ryby a ještě před několika desítkami let byla v české krajině zcela běžná. Ve velkých hejnech obývala slepá ramena řek a tůně, odkud se dále rozšířila do rybníků podobně jako kdysi hojně rozšířený karas obecný. Dnes však z mnoha míst úplně zmizela a setkat se s ní je stále vzácnější.
Úbytek slunky potvrzuje i její zařazení na Červeném seznamu ohrožených druhů České republiky. Zatímco v roce 1995 byla vedena jako téměř ohrožená, postupně se její situace zhoršovala až na dnešní status kriticky ohroženého druhu. Přestože je v celosvětovém měřítku podle IUCN stále považována za málo dotčený druh, v řadě evropských zemí její populace klesly na historicky nejnižší úroveň.
Slunka obecná v přirozeném prostředí mělkých stojatých vod.
Slunka obecná obývá velkou část střední a východní Evropy. Najdeme ji v oblasti od řeky Rýn až po povodí Volhy. Na severu zasahuje až do jižního Švédska, na jihu se vyskytuje v povodí Černého moře (s výjimkou jeho nejjižnější části). Žije také v oblastech kolem západního Kaspického moře a v povodí Egejského moře. Díky vysazování člověkem se rozšířila i do dalších zemí, například do Francie, a místy také do Anglie a Švýcarska.
Dříve byla slunka v Česku běžnou rybou – vyskytovala se ve velkém množství na mnoha místech, například ve středním Polabí, v jihočeských rybničních soustavách nebo v řekách jako Bečva, Dyje, Lužnice, Malše, Sázava či Tichá Orlice. Dnes je ale situace jiná. Počet míst, kde ji můžeme najít, i velikost jejích populací výrazně klesají. Slunka se tak u nás objevuje už jen na několika izolovaných „ostrůvcích“ – například v povodí Lužnice a Ohře, na Vysočině, v Poodří nebo v horním povodí Moravy.
Z našich terénních průzkumů vyplývá, že slunka se nejčastěji objevuje v tůních, rybnících a zatopených lomech – tedy na klidných vodních místech, kde často žije i karas obecný. Nejvíce lokalit s jejím výskytem jsme zaznamenali ve Středočeském, Libereckém a Plzeňském kraji a také na Vysočině. Jen během roku 2025 jsme její přítomnost potvrdili na deseti lokalitách. Abychom pomohli slunce vrátit zpět do české přírody, začali jsme už v roce 2024 s jejím vysazováním do několika pečlivě vybraných lokalit, které jí poskytují vhodné podmínky pro život.
Život slunky obecné
Slunka obecná se nejčastěji drží těsně pod hladinou, hlavně tam, kde je hustá vodní vegetace a minimum proudění. Překvapivě zvládá i extrémní podmínky: byla nalezena třeba v rašeliništích s velmi kyselou vodou, kde se teplota během léta prudce mění – přes den může vystoupat nad 30 °C a v noci naopak klesnout pod 10 °C. Na druhou stranu je citlivější na jiné zásahy do prostředí, například zhoršování kvality vody. Když jí ale podmínky vyhovují, dokáže se rozmnožit opravdu ve velkém – na jednom hektaru může žít i několik desítek tisíc jedinců. Slunky žijí v početných hejnech, která se neustále pohybují vodou a hledají potravu. Mladé ryby se živí hlavně rostlinným planktonem, zatímco dospělé ryby dávají přednost drobným živočichům nebo sbírají hmyz spadlý na hladinu.
Slunka obecná se rozmnožuje na jaře, obvykle od dubna do května, kdy se voda ohřeje alespoň na 18 °C. Samičky kladou jikry na spodní strany vodních rostlin nebo na ponořené větve těsně pod hladinou. Jedna samička může naklást několik stovek až více než dva tisíce jiker. Zajímavé je, že o potomstvo se stará samec. Jikry pečlivě hlídá a chrání před predátory až do chvíle, kdy se z nich asi po 5 až 12 dnech vylíhne plůdek a mladé rybky se rozplavou do okolí. Přestože slunka žije jen krátce – obvykle 2 až 3 roky – dokáže se při vhodných podmínkách rozmnožovat velmi úspěšně, a to také díky až třem výtěrům během sezóny.
Slunka obecná, drobná rybka tůní, která je nyní v České republice kriticky ohrožená (foto: autoři).
Když krajina mizí a přichází vetřelec: proč slunka z českých vod ustupuje
Slunka obecná dnes z české krajiny mizí hlavně kvůli změnám prostředí, ve kterém dříve běžně žila. Mnoho tůní a slepých ramen zaniklo po úpravách řek a narovnávání toků. Další problém přineslo intenzivní rybniční hospodaření, kvůli kterému slunka postupně zmizela i z velké části rybníků.
Podobně jako karas obecný má i slunka svého nebezpečného soupeře – nepůvodní střevličku východní (Pseudorasbora parva). Ta s ní soupeří o potravu i prostor a zároveň přenáší nebezpečného rybího parazita (Sphaerothecum destruens), jednobuněčného rybího parazita napadajícího lososovité i kaprovité druhy ryb. Pokud se střevlička přemnoží, může navíc okusovat ochranný sliz a pokožku jiných ryb, čímž jim způsobuje poranění a zvyšuje riziko dalších infekcí. Pokud se druhy vyskytují společně, za většiny podmínek populace střevličky výrazně přeroste populaci slunky, až slunka z vody úplně zmizí.
Střevlička východní
Střevličky jsou malé ryby o velikosti do cca 10 cm s protáhlým tělem. Typická jsou horní vysunovatelná ústa a tmavý pruh podél postranní čáry, patrný zejména u mladých jedinců. Jejich původním areálem výskytu je východní Asie, nyní je rozšířena téměř po celém světě a způsobuje vysoké ekonomické i ekologické ztráty. Střevlička nejčastěji obývá rybníky, kde působí jako potravní konkurent našich původních druhů ryb. Pokud se střevličky na lokalitě přemnoží, mohou ostatním druhům ryb okusovat ploutve a kožní epitel. Při jejich velké hustotě (v prostředí bez dravých druhů ryb) ve vodě prakticky eliminují filtrující zooplankton, a tak dochází k velmi hustým vegetačním zákalům způsobeným bujícími řasami a sinicemi, které by jinak zooplankton odfiltroval. Toto přemnožení má dopad na ostatní organismy vyžadující průhlednou vodu včetně podvodních rostlin, na které je navázáno mnoho vodních bezobratlých organismů. Střevlička východní tak může působit značné škody v produkci kapra obecného a v rybniční akvakultuře obecně, neboť spotřebovává část potravních zdrojů určených pro chované ryby a zároveň negativně ovlivňuje celý ekosystém. Střevlička východní je na rozdíl od karase stříbřitého zařazena na tzv. černý seznam invazních druhů, a proto je její výskyt i nakládání s ní legislativně ošetřeno také na národní úrovni:
Ze zákona (Nařízení EP a Rady EU č. 1143/2014 o prevenci a regulaci zavlékání či vysazování a šíření invazních nepůvodních druhů) je zakázán chov, držení, prodej a transport střevličky východní. Také ji nelze používat jako potravní či nástražní rybu a po případném ulovení se nesmí vracet zpět do vody.
Střevlička východní se dnes hojně objevuje nejen v chovných rybnících, ale také v malých návesních rybnících či požárních nádržích. Její přemnožení představuje zásadní problém pro diverzitu našich drobných vodních ploch (foto: autoři).
Slunka obecná po napadení parazitem Sphaerothecum destruens (foto: R. E. Gozlan).
Záchrana slunky: obnova mokřadů i boj s invazní střevličkou
Aby slunka obecná z českých vod úplně nezmizela, je potřeba chránit prostředí, ve kterém dokáže přežít. Důležitou roli hraje šetrné, extenzivní hospodaření na rybnících, které ponechává prostor pro vodní rostliny i klidné mělčiny. Velmi důležité je také omezování invazní střevličky východní, která původní ryby vytlačuje.
Pomoci může i návrat řek a mokřadů do přirozenější podoby – například obnova slepých ramen, tůní a rozlivových území kolem řek. Právě taková pestrá a klidná zákoutí jsou pro slunku ideálním domovem.
Jak poznat slunku obecnou
- Neúplná postranní čára – dosahuje pouze k zadnímu okraji prsních ploutví
- Velké a lehce opadavé šupiny
- Stříbřité boky s namodralým pásem
- Štíhlé, ze stran zploštělé tělo
- Okraj hřbetní ploutve vykrojený
- Delší základna řitní ploutve (10–13 měkkých paprsků)
- Typické hejnové chování
Slunka obecná se stříbřitými boky a namodralým pásem (foto: autoři).
Možnosti záměny
Slunka obecná může být zaměněna za druhy, které mají podobně stavěné tělo:
- Střevlička východní
- Ouklej obecná (Alburnus alburnus)
- Ouklejka pruhovaná (Alburnoides bipunctatus)
Všechny tři druhy mají horní postavení úst a – s výjimkou střevličky – se jim šupiny snadno uvolňují. Rozlišit je ale můžeme i podle dalších znaků.
Střevlička východní
- Úplná postranní čára
- Tmavý pruh na boku (jen u mladých)
- Poloměsíčité skvrny na šupinách
- Kratší základna řitní ploutve (6 paprsků)
- Okraj hřbetní ploutve není vykrojený
- Vysunovatelná ústa, dolní čelist mírně delší než horní
Ouklej obecná
- Úplná postranní čára
- Delší základna řitní ploutve (14 – 20 paprsků)
- V dospělosti větší velikost – až 20 cm
- Chybí nápadný širší modravý pruh
- Hřbet zelenošedý, boky stříbřitě bílé
- Za břišními ploutvemi je vytvořená hrana (kýl), která podél své délky není krytá šupinami
Ouklejka pruhovaná
- Postranní čára je výrazně prohnutá směrem k břichu
- Smyslové kanálky postranní čáry lemovány černými pigmentovanými skvrnkami
- Tmavý pás nad postranní čárou
- Oranžové báze párových a řitní ploutve
- Větší velikost v dospělosti
Kde zjistím víc
Šmejkal, M., Rektor, A., Thomas, K., Gorule, P. A., Tripathi, S. R., Stepanyshyna, Y., Ložek, F., Bláha, M., & Boukal, D. (2025). Negative impact of the invasive topmouth gudgeon (Pseudorasbora parva) on population growth of a native fish species, the sunbleak (Leucaspius delineatus). NeoBiota, 101, 223–242. https://doi.org/10.3897/neobiota.101.165877
Ryba, která dýchá vzduch a přežije v bahně: piskoř pruhovaný
Záplavová území kontinentální Evropy byla dříve tvořena pestrou sítí mokřadních biotopů. Výraznou součást této krajiny představovala zarostlá slepá ramena řek a drobné tůně. Ryby obývající tato stanoviště jsou přizpůsobeny nízkým koncentracím rozpuštěného kyslíku a některé dokážou přečkat i krátkodobé vyschnutí. Mezi ně patří i piskoř pruhovaný (Misgurnus fossilis), který žije skrytě v bahnitých vodách, kde se vyhýbá predátorům, konkurenci i pozornosti lidí. V důsledku úbytku vhodných biotopů, mimo jiné způsobeného regulacemi vodních toků, však piskoř pruhovaný z mnoha evropských lokalit postupně mizí.
Zarostlá slepá ramena řeky s vytvořenými drobnými tůněmi (horní Lužnice, foto: autoři).
Rozšíření
Piskoř pruhovaný patří mezi ryby, které dnes v naší přírodě potkáte jen vzácně. V Česku i dalších zemích střední Evropy (například v Německu, Polsku či Belgii) je proto veden jako ohrožený/kriticky ohrožený druh. Přitom kdysi obýval rozsáhlé území – od severozápadní Francie až po povodí Volhy na východě. Naopak chybí v chladnějších oblastech severní Evropy nebo na jihu kontinentu. Místy byl člověkem i vysazen, například ve Francii v povodí Rhôny. Přesto z velké části svého původního rozšíření v posledních desetiletích téměř zmizel. Ani u nás na tom není jinak. Piskoř býval běžnou součástí pomalu tekoucích řek, tůní a slepých ramen. Jenže úpravy toků, odvodňování krajiny a intenzivní zemědělství jeho přirozené prostředí výrazně proměnily – a z mnoha míst tak úplně vymizel. Dnes se s ním setkáme už jen na několika posledních lokalitách, například v dolním a středním Pomoraví, na jižní Moravě v povodí Moravy a jejích přítoků (Dyje, Svratka, Jihlava), dále na Třeboňsku, v Poodří nebo ve středním Polabí. V této moderní krajině silně ovlivněné zemědělstvím lze populace piskoře nalézt v dočasně zaplněných tůních a příkopech s podmínkami srovnatelnými s jejich přirozenými biotopy.
Ekologie
Piskoř pruhovaný obývá především stojaté či mírně tekoucí vody. Najdeme ho v zarostlých slepých ramenech, menších nádržích a rybnících, kde je méně ohrožen dravými rybami. Většinu života tráví u dna nebo zahrabaný v bahně, kde si vytváří úkryty hluboké obvykle 20 až 30 centimetrů. V období sucha se ale dokáže zavrtat ještě mnohem hlouběji, klidně až do 70 centimetrů. Aktivní je hlavně v noci, takže ho ve dne jen tak nespatříte – o to víc je jeho život skrytý a tajemný.
Typická lokalita výskytu piskoře pruhovaného – slepé rameno horní Lužnice (foto Marek Šmejkal).
Na jaře, od dubna do června, přichází pro piskoře pruhovaného období rozmnožování. Samice klade jikry na vodní rostliny a kořeny, často v hustě zarostlých částech vod. Samec ji přitom následuje a v porostech ji kolem těla doslova „obejme“ – stočí se kolem ní za hřbetní ploutví do uzavřeného kruhu. Samice jsou velmi plodné. Jedna samice může naklást i desítky tisíc jiker. Z nich se už za zhruba týden (při teplotě vody kolem 15 °C) líhnou drobné larvy, dlouhé jen několik milimetrů. Ty pak poměrně rychle rostou – během prvních let přibývají i o více než 4 centimetry ročně a ve třech letech už dosahují délky přes 13 cm. Právě kolem tohoto věku také dospívají. S příchodem dospělosti se jejich růst zpomaluje a starší jedinci měří obvykle kolem 18 až 23 cm, maximálně okolo 30 cm.
Co se týče potravy, piskoř není nijak vybíravý. Živí se hlavně drobnými bezobratlými živočichy – například měkkýši nebo larvami pakomárů – a nepohrdne ani organickými zbytky v bahně.
Dříve patřil piskoř mezi oblíbené odolné nástražní rybky, dnes však i přes svou ochranu mizí z přírody a pro většinu rybářů zůstává téměř neznámým druhem.
Přežít za každou cenu: tajemství piskoře
Prostředí, kde piskoř pruhovaný žije, bývá často chudé na kyslík – pro mnoho jiných ryb téměř neobyvatelné. Piskoř si ale poradil po svém. Kromě žaber totiž dokáže dýchat i jinak: pravidelně vyplouvá k hladině, kde se nadechne vzduchu, ten spolkne a kyslík z něj se vstřebá přes stěnu střeva přímo do krve. Zbytky vzduchu pak projdou jeho tělem ven – často za doprovodu typického pisklavého zvuku. Tím ale jeho „triky“ nekončí. Umí využívat i dýchání přes kůži a jeho larvy mají krátce po vylíhnutí dokonce jemné vnější žábry. Díky těmto přizpůsobením zvládá přežít i v podmínkách, kde je kyslíku opravdu minimum. A když voda začne vysychat? Piskoř se jednoduše zavrtá do bahna a přejde do jakéhosi úsporného režimu – hibernace. V něm výrazně zpomalí své životní funkce a dokáže tak přečkat nepříznivé období, které by pro jiné ryby znamenalo konec.
Když je ve vodě málo kyslíku, piskoř vyplouvá k hladině a polyká vzduch, který se dostává do jeho střeva. To je přizpůsobeno k tomu, aby z něj dokázalo vstřebávat kyslík potřebný k dýchání.
Ryba, která předpovídá počasí
Anglické jméno piskoře pruhovaného „Weatherfish“ pochází ze zvláštní schopnosti této ryby předpovídat změny počasí. Tahle nenápadná ryba totiž dokáže reagovat na změny počasí. Když se blíží bouřka a klesá atmosférický tlak (a tím také koncentrace rozpuštěného kyslíku ve vodě), piskoř ožije: vyplouvá k hladině a začne být nezvykle aktivní. Lidé si této zvláštnosti všimli už dávno, a tak si ho dříve chovali doma jako živý „barometr“, který jim napověděl, že se blíží změna počasí.
Ohrožený mistr přežití
Piskoř pruhovaný je původní druh rozšířený v Evropě a západní Asii a představuje významný předmět ochranářského zájmu. Je zařazen na seznam sladkovodních druhů ryb vyžadujících mezinárodní ochranu (směrnice Evropské unie o stanovištích a Bernská úmluva, viz. https://eunis.eea.europa.eu/species/551#legal_status), a také na řadě národních červených seznamů. V České republice je veden jako ohrožený druh a je zařazen na seznam zvláště chráněných druhů.
Zvláště chráněné druhy
Vybraným vzácným a ohroženým druhům rostlin, živočichů a hub poskytuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zvláštní, přísnější ochranu. Seznam zvláště chráněných druhů je uveden v přílohách vyhlášky č. 395/1992 Sb. Ochrana zvláště chráněných druhů se vztahuje na jednotlivé jedince, jejich vývojová stádia a části i sídla a deklarována je rovněž ochrana jejich biotopu, zakotvena také ochrana mrtvých jedinců, jejich částí nebo výrobků z nich. Je zakázáno škodlivě zasahovat do jejich přirozeného vývoje, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Dovoleno rovněž není sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat vývojová stádia nebo užívaná sídla zvláště chráněných živočichů. Je rovněž zakázáno je držet, dopravovat, prodávat, vyměňovat, nabízet za účelem prodeje nebo výměny.
Úbytek jeho populací je způsoben především ztrátou stanovišť, v důsledku rozsáhlých úprav říční sítě, odvodňování krajiny a intenzivního zemědělského hospodaření, začaly lokality jeho výskytu (slepá ramena a mokřady v nivách velkých řek) mizet. Pokud je ztráta stanovišť kombinována s hrozbami ze strany blízce příbuzných invazních druhů, mohou být dopady ještě větší. Takový scénář se v současnosti rozvíjí u piskoře pruhovaného a blízce příbuzného invazního piskoře dálnovýchodního (Misgurnus anguillicaudatus).
Nezvaný host z Asie: Piskoř dálnovýchodní
Piskoř dálnovýchodní se do světa vydal už v 19. století. Kolem roku 1870 ho přivezli asijští přistěhovalci na Havaj jako zdroj potravy, zatímco do pevninské části USA se dostal o něco později díky akvaristům – jako ryba do akvárií a zahradních jezírek. Odtud už byl jen krok k tomu, aby se dostal do volné přírody. Dnes se s ním můžeme setkat na mnoha místech světa, od Austrálie přes Evropu až po Jižní a Severní Ameriku. V Evropě byli tito nepůvodní piskoři poprvé zaznamenáni v Německu, následně v Itálii, Španělsku a Nizozemsku, odkud se v současnosti šíří do Belgie, jižního Německa a do Rakouska. Vedle konkurence, která vzniká tím, že oba druhy využívají velmi podobné prostředí a zdroje, představuje riziko i jejich blízká příbuznost. Ta totiž zvyšuje pravděpodobnost, že se mezi sebou budou křížit. V taxonomii různých populací nepůvodních piskořů nalezených v Evropě však panují určité nejasnosti, protože jsou přiřazovány k druhům M. anguillicaudatus, M. bipartitus, Paramisgurnus dabryanus nebo M. mizolepis. Jejich rozlišování je obtížné a vyžaduje specialistu. Druhy se také mezi sebou kříží, což ještě celý proces identifikace ztěžuje.
Piskoř dálnovýchodní (Misgurnus anguillicaudatus). Foto: Zachary Randall.
Jak poznat našeho piskoře pruhovaného od ostatních druhů ryb?
Základní znaky
- Tělo je z boku výrazně zploštělé a protáhlé
- Ploutve jsou zaoblené (u samců jsou prsní a břišní ploutve o něco delší než u samic)
- Pět párů vousů kolem ústního otvoru (nejvíc ze všech našich ryb)
- Boky jsou pokryty jemnými šupinkami, kterých je dvakrát až třikrát více než u ostatních druhů ryb
- Typické zbarvení – podélné světlé a tmavé pruhy na bocích těla (odstín je na různých lokalitách odlišný, např. v kalných vodách jsou jedinci tmavší)
- Velikost okolo 15-25 cm (maximálně 30 cm), váha do 150 g
Možnosti záměny
Vzdáleně je piskoř pruhovaný podobný s druhy, které mají stejně stavěné tělo a žijí podobným způsobem:
- Mřenka mramorovaná (Barbatula barbatula)
- Sekavec podunajský (Cobitis elongatoides)
- Sekavčík horský (Sabanejewia balcanica)
Mřenka mramorovaná
- 6 vousků kolem tlamy
- Mramorované zbarvení boků
Sekavec podunajský
- 6 vousků kolem tlamy
- Řada skvrn na bocích
Sekavčík horský (balkánský)
- 6 vousků kolem tlamy
- Extrémně vzácný (výskyt pouze na jižní a východní Moravě)
- Skvrny na bocích jsou větší než u sekavce a ve hřbetní části jsou navíc celkově výraznější
Piskoř pruhovaný
- 10 vousků kolem tlamy
- Pruhy na bocích těla
Kde zjistím víc
Wanzenböck, J., Hopfinger, M., Wanzenböck, S., Fuxjäger, L., Rund, H., & Lamatsch, D. K. (2021). First successful hybridization experiment between native European weatherfish (Misgurnus fossilis) and non-native Oriental weatherfish (M. anguillicaudatus) reveals no evidence for postzygotic barriers. NeoBiota, 68, 29–50. https://doi.org/10.3897/neobiota.69.67708
